Všelicopa mě napadnuvší

Moje písnička Včera déšť soutěží v hiparádě na rádiu Samson. Pokud byste ji chtěli podpořit, budu moc rád, stačí kliknout na téhle stránce

http://www.radiosamson.cz/stafle/

Hitparáda se každé pondělí nuluje, takže věrné fanoušky čeká jednotýdenní kliknutí až do doby, než píseň vypadne. Přáním je samozřejmě udržet ji tam co nejdéle:).

Případně můžu písničku (mailem) i celé CD rád poslat poštou :)

Martina vyšla do předsíně a nevydala se hned za Klárou. Na chvíli si sedla do proutěného křesla a přemýšlela o narychlo vzniklé situaci.

Petr a Jurij pověsili její bojler a najedli se díky jejímu kuchařskému umu. Petra  zná od loňského léta. Dlouho a víceméně neúspěšně usiloval o Kláru a ona ho chápala. Sama od téhož léta prožívala něco podobného.  Petr jezdil za Klárou celý podzim velmi často, Klára s ním nechtěla být sama, a tak trávili večery u krbu ve třech. Z Martiny a Petra se časem stali zvláštní přátelé. Zvykli si na sebe a pomalu se poznávali. Když se ale o Vánocích Petr s Klárou pohádal, od té doby se v jejich vesnici neobjevil.  Martině to přišlo nefér. Až dneska. A nešel za Klárou, ale rovnou k Martině.

A Honza. Ty dny loni u řeky byly tolik intenzivní! A od té doby se neviděli.  Martina jeho důvod chápala a vlastně k odloučení taky přispěla, přeci jen trochu zatajila, kde bydlí. A ona sama jeho adresu měla. Mohla mu napsat dřív a ne až ten pohled před několika dny.

A teď najednou Klára zavolá, že Honzu přivezla coby stopaře a hostí ho u sebe doma.

Život někdy opravdu tropí hlouposti.

Martina vstala, popadla klíče a otevřela dveře ven. Vté chvíli se otevřely dveře do předsíně a Jurij si oblékl bundu a rozloučil se: „Tak zase někdy, takhle skvělé kuchařce je radost pomáhat!" smál se, když odcházel.

„Tak to by bylo", pomyslela si Martina. „Petr zůstal zůstal sám u mě v kuchyni, v sousedním domě u Kláry je Honza. Co teď? Vymyslet elegantní rošádu? A chci ji vlastně ještě vůbec?"

Srdečně zvu na druhý díl našeho písničkového pořadu ROZEHRAJ, který proběhne v plzeňském HIFI klubu 6. května od 20:00.

Večer uvede naše kapela – Sedm nedostatečných a pak už bude program patřit našim hostům: legendárním Žambochům ze Vsetína, držitelům ceny akademie populární hudba Anděl 2006 a nominovaným i na letošní vyhlášení cen Anděl. Žamboši jsou jazz-folkové trio (když už škatulkovat) a svými písněmi dokáží opravdu strhnout. Doporučuji všem, kteří je neznají a zvu všechny, které jejich návštěva v Plzni už teď těší.

Vešel jsem do domu Kláry, která začala vyprávět o svém vztahu k barvám. Po pár vteřinách jsem poznal proč. Snažila se tak ospravedlnit nezvyklé a výrazné barvy jednotlivých místností. Malíř si opravdu vyhrál. Jedna stěna v chodbě byla dokonce napůl oranžová a napůl zelená, navíc hranice mezi těmi barvami nebyla rovná svislá čára, ale ve tvaru šikmo meadrujícího potůčku. „To jsem všechno namíchala i vymalovala sama!" chlubila se Klára a já se jen usmíval. „Taky mi to M..., taky mi to ségra pořádně zkritizovala, pokračovala.

I obývák byl barevný, dokonce až příliš tmavý. Čekal jsem na čaj a prohlížel si fotky na koláži pověšené na stěně. „Odkud znáš tohle místo?" zeptal jsem se Kláry přinášející čaj a ukázal jsem na fotku s chatou na louce u řeky. „Loni jsem tam týden byl" a to ten můj jediný týden s Martinou, ale to už jsem nahlas neřekl. „Já tam jezdím každý rok," vyprávěla Klára, „ale zrovna loni jsem nemohla. Skvělé místo a ty letní programy dají člověku fakt zabrat!". To mi povídej, pomyslel jsem si.

Popíjel jsem čaj. Klára mluvit nepřestala, ale k mé lítosti se vrátila k tématu barev. Mluvila bez přestání, asi o nějaké výstavě, na které byla, nebo na kterou by ráda šla, nevím. Já byl duchem u řeky na fotce. „Nemáš cukr?" vrátila mě do reality hořkost čaje. „Mám i med! Jdu pro něj, vydrž. A taky si musím zavolat, jsem tu hned." Zase se trochu podivně usmála, vzala telefon a poskakovala do chodby.  „Ahoj ségra! Ruším? To mi je líto, ale musím Ti něco říct!" slyšel jsem ještě z chodby a pak klaply dveře a bylo ticho. Takové vesnické ticho, venku štěkali psi, občas projelo auto.

Ještě jsem pořád nevymyslel, co podniknu dál.

"Dvě kostky?"
    "Jo... díky. Pamatuješ si." Místo odpovědi se jen usmála a sama si
čaj neosladila. Ticho bylo přerušováno jen srkáním horkého nápoje.
    "On si nedá?"
    "Myslím, že na čaj moc není. Ale piva vypije dost." Zasmáli se spolu
a opět světnici vyplnilo ticho. Z koupelny se do něj ozývalo jakési
systematické škrábání.
    "Zařizuješ to tu pěkně."
    "Dík. Snažím se. Ale ne všechno si zvládnu udělat sama. Jak vidíš."
    "Hmm... Ještě pamatuju, jaký to tu bylo dřív. Podle mě je dobrý, že
to necháváš stejný. Že to nebude křičet novotou, ale že to pořád bude
takový domácký."
    "Dík." A opět následuje jen srkání a škrábání.
    "A nechceš tu s něčím pomoct?"
    "Nó... " dlouze si ho prohlédla, pak se k jeho překvapení čtverácky
usmála a zeptala se: "A kolik máš času?"
    "Kolik chci. To není problém..."
    "Tak můžeš pomoct Jurijovi. Bude věšet bojler a myslela jsem, že
budu muset skočit pro sousedku, abysme to celé zvládli. Ale když je tu
takový silák..." To už mluvila ze skříně, odkud vytahovala staré hadry.
"Tohle si vem. A já vám zatím udělám pořádný oběd."
    Přemýšlel nad poslední půlhodinkou s Martinou a nad tím, zda je to
takové, jako doufal. Mezitím se soukal do jakýchsi starých kalhot,
nejspíš ještě po dědovi. "Hrome, to musel bejt velkej chlap!" Mávl nad
tím vším rukou, moc přemýšlení někdy vadí. A fyzickou práci má rád a
ještě k tomu dobrý oběd? No, den se mu začíná líbit. A když se mu
Martina smála, když ho v těch kalhotech viděla, už se zubil od ucha k uchu.
    Bojler pověsili, občas něco i prohodili. Odkud kdo je a pak spíš jen
vtipkovali na účet paní domu.
    "Oběd!" ozvalo se a oba praštili s tím, co zrovna měli v ruce a
řítili se do kuchyně, kde je vítaly dva kouřící hrnce. Řádně se najedli
a užívali si chvilku klidu.
    "Proč člověku chutná nejvíc po práci?" ptal se ostatních.
    "Aby víc pracoval." odpověděla mu se smíchem. Zachytil její pohled.
Takový pohled, na který se dlouho vzpomíná. "A kdo si dá kafe, pánové?"
hlásili se oba jako malí kluci. Dala vařit vodu, skočila do pantoflí a
ve dveřích ještě křikla. "Dojdu pro Kláru, slíbila jsem to Jurijovi, viď?"

Vzpomněl jsem si na jednu z nejcenějších rad, které jsem kdy dostal.  Byla od neznámého zarostlého chlapa v hospodě, kterému se líbilo moje hulákání a bušení do kytary: „Di si za svym, ale nebuď na tom závislej a koukej vokolo!" Asi si to občas vykládám po svém, ale co.  Bůhví, jak to myslel on.

Zmačkaný pohled teď leží někde na zemi v rozbořeném kostele, mihlo mi hlavou vzápětí.

Před chvílí jsem si ještě vychutnával pohled na mokrou silnici mizející v dáli, po které jsem si v ranní ustupující mlze šlapal a teď najednou sedím v autě a neobratně lovím pás a zároveň si prohlížím řidičku. Nezvykle rázná, až mě tím trochu odrazovala od chuti ke komunikaci, ale  nedostal jsem navybranou: „Ahoj, já jsem Klára! Co ty tady takhle po ránu po lesích? Na vandru – nebo jak tomu říkáte? Omlouvám se za ty kopřivy, ta plechovka je pěkně škodolibá!" smála se, „před chvílí jsem totiž z kopřiv nechala vytáhnout já ji!" smála se dál. Ale mě spíš vyděsila. Uviděla celkem bystře v mých  očích hrůzu a uklidňovala: „Neboj, řídím ráda a často, do těch kopřiv jsem ji poslala schválně, jsem trošku impulsivní." Moc mě neuklidnila.

Následovala příval vět, proložených otázkami. Na ty jsem ale nestíhal odpovědět, protože Klára pokračovala další slovní sprchou. Vjeli jsme do vesnice s upravenými zahrádkami. „Tamhle v tom žlutým domě bydlím, nechceš si takhle po ránu dát teplý č ... sakra!", brzdy zakvílely. Před námi prudce zastavilo auto a my málem skončili v něm. Z auta kdosi vystoupil a šel k vrátkům domu sousedícího s domem Kláry. „Nene, děkuju, to už fakt nemůžu chtít, děkuju za svezení", odpovídám. „ Já..." ztuhl jsem. Zahlédl jsem tvář té, co neznámému otvírala vrátka – a poznal ji. „Já...já bych si vlastně něco teplého dal, v noci byla docela zima."

Klára se usmála. Proč vlastně?

"Hmm. Azalky se sem nehodí barevně, na bleduli je to tu zas moc na sluníčku. No určitě narcis by sem šel. Jenže ten se mi zas moc nelíbí. A nebo růže tak, jak je tu mívala babička?" Martina tráví čas již od brzkého rána na kolenou. U záhonku před domkem, který nyní zabydlují. Zatím si ten útěk z města užívá, sama neví, jak dlouho jí to vydrží.
"Tak růže. Ty sem patří. Navíc sem nebude tolik vidět a nemusím je nikde shánět. Chytli se sami vzadu na zahradě."

Sluníčko již vysušilo poslední kapky rosy a začalo se opravdu činit. "Třeba takhle pěkně už letos nebude?" Martina se rozvalila mezi drny uschlé trávy a zamyšleně si prohlížela prsty zamazané od hlíny, která na sluníčku pomalu tvrdla. Přemýšlela, co ji dnes čeká za práci, taky co bude vařit a jaké to tu bude, až bude vše hotovo. Vždycky byla snílek, i doma se jí smály. Ale nenechala si své sny vzít.
  "Jen počkejte, však budete závidět!" Je pravda, že pár obdivných hlasů se již ozvalo. Jedna kamarádka jí říkala, že by si to s ní hned vyměnila. "Ale chtěla bych ji vidět!" Lenivě se protáhla a sny začaly houstnout.

V koruně poletuje nějaký pták a zpívá, mezi větvemi mírně hučí vítr a občasný závan připomíná roční dobu. Za plotem zastavilo auto, mužský hlas se vesele loučil se ženským a pak se ozvalo bouchnutí dveří a auto začalo odjíždět. Teprve teď se Martina vytrhla z polospánku a nastražila uši. Z předchozího má v mysli jen matnou vzpomínku. Vzpomínku na něco známého?
Blíží se kroky. "Kam asi půjdou?" Kroky se zastavily a ozvalo se skřípění vrátek. Martina se s leknutím postavila, automaticky se začala upravovat a vyrazila ke vrátkům. Ztuhla však v půlce kroku.
"Ahoj, můžu dál?" Nevěděla co odpovědět.
"Jo... jasně. Proč ne?" Z domku se ozvala vrtačka.
"Máš tu řemeslníky?" zeptal se trošku zmateně.
"No... mám. Jednoho. Tak pojď dál."

Zdálo se mi o tobě. Jak jinak. Posledních pár týdnů se mi o tobě zdálo každou noc. Já byl v těch snech většinou hrdina, co tě zachraňoval, byl jsem i tvůj milenec, ale to jen jednou. Jen jsem ti v těch snech nikdy neviděl do tváře. Viděl jsem jenom ty tvoje vlasy. Utíkal jsem za nimi, když nás honili, pletl jsem ti cop, odhrnoval ti je z obličeje a hledal v nich tvoje ústa. Ale nikdy jsem se ti v tom snu nedokázal podívat do očí. Až teď v kostele. Sedělas na křtitelnici klátila trochu nohama a říkalas: „V kostele se přece vždycky má říkat pravda, ne?" A pak ses na mě podívala a v očích jsi měla všechen smutek svých nepovedených rozchodů.

K ránu mě probudila zima. Ještě vlastně ani nebylo ráno, ale noc už to zabalila. Nezaslepenou dírou ve zdi sem pronikala šeď nového dne. Všude ležel prach. Kostel vypadal podivně – bez oltáře, bez svatých obrázků, bez květin. Z kůru visela přetržená červenobílá páska. Najednou mi tu bylo všelijak. Ta samota a nenaplněnost mi překážely. Sbalil jsem se, jak nejrychleji to šlo. K Maloměstu už je to jen pár kilometrů, dostanu se tam možná dřív než otevřou pekařství a počkám si na první loupák dnešního dne. Vždyť s plným žaludkem cesta ubíhá vždycky líp.

Vzduch byl studený. Chlad mě nutil zabalit se do myšlenek, ve kterých se mi střídaly obrazy staré jen pár měsíců a naděje na to, co by mohlo jednou být. Chvíli jsem měl pocit, že tu nejsem sám, že vedle mě kráčí někdo další a přátelsky mi vypráví. O tobě, o snech, o přetrhaných svazcích a návaznostech. Myslel jsem na všechny svoje nesplněné sny a věděl, že spoustu z nich jsem vlastně nikdy nevzdal. Z toho zamyšlení mě vytrhlo až dvojité krátké zatroubení. Lekl jsem se a instinktivně uskočil stranou. Měl jsem za to, že jsem v tom polosnění málem vběhl někomu pod kola. Nebylo to tak, byl jsem pořád na krajnici, takže můj duchapřítomný manévr měl jediný následek – pád do příkopu.

Když jsem se konečně vyhrabal z mokrých kopřiv, smála se na mě ze staženého okénka holka, co to auto řídila. „Promiň," řekla, „fakt mě to mrzí, nestalo se ti nic? Já se jen chtěla zeptat, jestli nechceš někam hodit." Ani jsem se na ni nedokázal zlobit. Ne dneska. A ne po takové nabídce. „Jasně," řekl jsem a sáhl do kapsy pro pohled. Pro pohled, na kterém byla tvým skoro nečitelným rukopisem napsaná adresa. Ale pohled byl pryč.

Slzy jí tekly, a celá usoplená vzteky i lítostí. Jak jsem mohla být tak blbá. Můžou se dva milovat a přitom jeden být? Byli jsme dva a já si nevšimla, že on to neví. Dva milenci bez milence! Taková kráva! Vůbec jsem si půl roku nevšimla, že jsem vlastně sama. 

A teď ta stará šunka. Ještě, že topení funguje. 
Napálím to do prvního stromu! Ale ne, jasně, že to neudělám, natolik se ještě mám ráda. Ale rozplácnout se tady o strom a poplakat si na vlastním hrobě... 
Půl roku! Kretén, hajzl, hypochondr! A já za ním s novým léčitelem na migrénu! Blbeček léčitelská brzo pochopil, že léčit potřebuji sama a klidně po mně vyjel. Jenom já nechápala! Vytesat do skály: tady měsíce chodila psala a volala slepá kráva, co se teď náramně lituje.

Ani netuším kde jsem. Slzy, slzy, ani cestu nevidím. Osloví-li mě ještě nějaký chlap a přivážu ho k nárazníku této šunky...

Klára zastaví starého citroena na okraji jakési mrňavé silnice. Už se nemůže na nic, vůbec na nic soustředit. Pokaždé ji takováto bezcílná jízda pomohla. Tak ráda se dívá a pozoruje a proto nosí sebou všude skicák. Kreslí jako blázen, kreslí vše a pořád. Postavy, postoje a gesta, nálady a pocity... na okamžik se zadívá, že je vlastně hezký den i když po dešti. Kouká do zrcátka a vidí jen rudou oteklinu bez obličeje. Utřela si tvář, trochu se upravila. Ne aby byla hezká, ale jaksi automaticky. A naučené pohyby tak uklidňují. Vysouká se z auta, zabouchne a....a autíčko se tiše sune do příkopu...Kouká a nemůže ani hlesnout, jen tiše zírá. I ústa se jí otevřela. Výkřik! takový křik, až bubínky zabolí. Klára kouká kolem a v hrdle cítí, že to z ní samo... Je jí mnohem líp, dokonce se zasmála. A auto se hezky sunulo do pangejtu. Kašlu na tebe, plechovko! Je mi všechno jedno. Vytáhne vzteky baťůžek a tašku s kreslením, pořádně práskne dveřmi. 

Ani jsem nezamkla, ale vracet se nebudu! Hlavou se jí honí pořád dokola obrázek naivní zaslepené husičky s tak růžovými skly, že vlastně nic neviděla. Po půlhodině se zastaví, chvíli přemýšlí a s úsměvem se vrací k autu. Vytáhne skicák a raněná znetvořená šelma se už válí. A s obličejem Jindřicha. Docela je mi tě líto, ubohé zvíře! 

A teď už spokojena OPRAVDU odchází. Teď myslí na své grafiky, na všechny ty postavy, na Jindřicha.... Pořád se bude vracet! Nechci tě, tak co sem lezeš! Výstava. Má teď před očima svou, nikdy neuskutečněnou výstavu. Vidí přesně jak budou její obrázky viset, jaké světlo tam bude a ona bude stát, opodál pozorovat jak se lidé zastavují, ukazují si a pokyvují hlavami. Neřekne, že je autorkou, bude jen poslouchat a pozorovat.

„Podzimní obloha dala se do gala…“, zněla mi v hlavě písnička. Byl večer, který tmavé mraky rychle sešeřily. Poryvy větru ohýbaly větve stromů okolo cesty. Okolo prolétla nadutá podle nápisu „rychle se rozkládající“ igelitka a na chvíli uvízla na plotu. „Do gala“, zasmál jsem se při pohledu vzůru a chvíli marně vymýšlel, jak ten rým znegovat třeba do verše o mracích oblečených v zablácených montérkách. Nepodařilo se. Té písničky jsem se nemohl zbavit od rána, od chvíle, co jsem po probuzení vyhlédl z okna. A přitom se toho už tolik změnilo.




Ráno jsem ještě vstával s pocitem začátku běžného dne zapadajícího jako puzzle barevně i tvarem přesně mezi včerejšek a zítřek. Vytáhl jsem žaluzie a světlo dopadlo do kuchyně. Na stole byl o prázdnou vázu opřený pohled, slunce se na jeho lesklém povrchu zalesklo a ozářilo čtyři fotografie, které na něm byly poskládané. Květina s motýlem a tři výrazy tamní krajiny. Vroucí voda roztřásla a vypnula konvici a já otvíral dózu s kávou. K rozhodnutí stačila chvíle mezi první lžičkou kávy a druhou lžičkou cukru, které dopadaly na dno hrnku. 




Nápis na pohledu vykukujícím z kapsy bundy se dokonce shodoval s přeškrtnutou cedulí označující konec vesnice, kterou jsem právě míjel. Silnice stoupala, kdyby bylo co, stopoval bych. Tahle jsem mířil k vrcholu kopce, kde cesta mizela z pole do útrob tmavého lesa. V tom místě stál u cesty osamocený kostel. Nebo spíš zřícenina kostela.

Když jsem ke kostelu docházel začínalo kapat. Dveře byly otevřené, ale na konci vstupní místnosti znemožňovala vstup do rekonstruovaného sálu uzamknutá mříž. Měl jsem to tak tak, venku zahřmělo a do neproniknutelné tmy se rozpršelo. Já jsem byl ale v suchu, i když na zemi mezi cihlami a hromadami sutě jsem zprvu nenacházel místo k rozbalení karimatky a spacáku. Trochu jsem podlahu vyklidil a nakonec se spokojeně uvelebil a bylo mi dobře. Poslouchal jsem zvuky zvenčí a krz mříže a sál kostela se díval skrz díru ve zdi po oknu do temnoty, která můj zrak stále přitahovala. Hlavou mi prolétaly myšlenky, vesměs z radosti ze sucha a bezpečí veselé. Každopádně v kostele jsem ještě nespal. Ale je to vlastně vtipný začátek. Vždyť jedu za tebou.

Děkuji Mirce za reklamu. Dneska jsem jel na kole tmou svoji oblíbenou cestu a promyslel jsem vše potřebné. Dílo se bude jmenovat "KOLEJE". Bude psáno v první osobě. Respektive ve dvou prvních osobách. Muž a žena – kapitoly se budou střídat. Pisatelky se samozřejmě budou moci nořit do muže a psát ho a naopak, nebude dáno, kdo koho. Zítra se na mém blogu objeví první kapitola. Mužská. Kdo se první přihlásí do komentářů, pokračuje druhou kapitolou, ženskou. Hotové kapitoly mi budete posílat mailem a já je budu zveřejňovat. Pravidla další žádná, případně vzniknou...za jízdy.

V jednom deníku jeden momentálně výsluňovej spisovatel oživil myšlenku (s lehkou příměsí reklamy, že je to jeho nápad) psát společně nějaké literární dílo. Ten napíše kus, na to naváže někdo druhý a tak to jede a žije a kvasí...a i to jednou skončí, hlavního hrdinu někdo zabije, případně dojde ke svatbě a podobně. Taky jsem se chtěl zapojit, ale když jsem viděl, kam to on první kapitolou nasměroval, d oblastí ovládaných nejnižšími pudy... Já jsem něco podobného provozoval s kamarádkou už v 19 letech "V parku" a po deseti letech následovala jedna báseň "o Kamerunci" a mezi tím jedna nepublikovatelná próza. A proč to píšu. Co se do něčeho takového tady pustit? Hážu do ringu rukavici. Kdo ji zdvihne, nechť písne do komentářů svůj souhlas. Kdo nechce, nechť tam nic nepíše. Pravidla a směřování se stanoví pak. A jedna velmi zajímavá vlastnost této akce už je vymyšlená:)!

 Jedná se o stativ vyrobený mimo jiné z lávy, resp. z čediče. Hmotností by tento materiál měl odpovídat carbonu, dalšími vlastnostmi by měl být lepší než carbon (lepší pohlcování vibrací, nezničitelný).

Specifikace:
Počet sekcí nohou: 4.
Velikost ve složeném stavu: 54cm.
Minimální výška: 22cm.
Max. výška: 164cm.
Hmotnost: 2,2kg.
Max. nosnost: 8kg.
Průměr nohy: 28mm
Výklopný středový sloupek: ano
Hroty: ano
Ramenný remeň: ano
Součástí balení je kvalitní pouzdro. 

Bližší specifikaci naleznete zde: http://www.fotofilter.cz/64-giottos-lava-stativ-mt-7360-max-8kg---akce/




Postřehy z praxe se stativem:


 Mechanismus vyklápění nohou je pouze vysunovací západka, která se opře o jeden ze tří zubů na těle stativu. Mechanicky velmi odolné a zřejmě nezničitelné, ale poměrně neohrabané na ovládání, rozložení nohu trvá docela dlouho (možná jde i o cvik). Trochu snad chybí nějaká pružina, která by ho stahovala a vracela do výchozí polohy, když se nohy skládají k sobě.
 Šroubovací mechanismus vysunování sekcí nohou drží dobře, ale opět je to zdlouhavější než systém zámků. Na druhou stranu nehrozí uvolnění spoje opotřebením. Díky podélnému profilu uvnitř tyčí se sekce nohou neotáčejí jedna v druhé.
 Nohy jsou zakončeny gumovými „baňkami“, ve kterých se skrývají masivní kovové hroty. Koncovky lze vyměnit i za jiné typy, např. talířovité do měkkého terénu.
 Výklopný mechanismus stativové tyče funguje velmi dobře. Po dotažení je to celé velmi stabilní
 V základní poloze je tyč velmi pevná, protože „krk“, kterým prochází, je docela dlouhý. Navíc se utahuje nejen šrouby stahujícími objímku, ale i nástavcem na spodní části tyče.
 Fotografování s tyčí v obrácené poloze je snadné, rychlé a ve spoustě situací k nezaplacení
 Pouzdro působí velmi solidně, je dobře polstrované, ale hmotnost stativu docela navýší
 Součástí stativu je jednoduchá „hlava“ (resp. šroub bez destičky), která se dá použít jako panoramovací a v kombinaci s výklopnou tyčí se dá dosáhnout mnoha poloh fotoaparátu, nicméně je to stále nouzové řešení. 


Porovnání s Vanguardem Alta 234:
Jedná se o zcela jinou kategorii, Vanguard Alta 234 je lehký stativ vhodný pro turistiku, ale svými vlastnostmi již vyhovující např. sestavě Pentax K20D + Sigma 70/2,8 macro, zdaleka ale není tak tuhý a pevný, má nižší nosnost, nemá vyměnitelnou hlavu, nemá výklopný středový sloupek, pouze možnost otočení hlavou dolů. Je celkově nižší, kratší, což znepříjemní dlouhodobější práci nutností se hrbit, ale má pozitivní vliv na pohlcení vibrací. Naopak tento Giottos nabízí zcela profesionální použití bytelnějšího stativu z lepších materiálů, variabilita středové tyče v kombinaci s tuhostí je vhodná pro makro i pro jakoukoliv jinou vážnější práci, dále nabízí možnost měnit hlavy. Pomalejší rozložení/složení. Vyšší hmotnost je relativní, ve srovnání s Vanguard Alta 234 je těžší a více se pronese, vzhledem k tuhosti a velikosti se ale stále jedná o velmi lehký stativ použitelný i do hor (když stan nese ten druhý). Při testu s miskou vody umístěnou na fotoaparátu oba stativy jevily subjektivně stejné výsledky. Názorně se ukázalo, jak je důležité používat dálkovou spoušť a předsklopení zrcátka – dotek rukou a klapnutí zrcátka jsou viditelně hlavním zdrojem vibrací stativu.

Závěr
Zkušenosti a dojmy se stativem Giottos LAVA MT 7360 se dají shrnout jako spokojenost a nadšení, vynaložená cena za pár měsíců už netrápí, ale spolehlivý stativ bude snad na celý život. Na fotografiích jsou patrné detaily stativu i použité hlavy. Viditelná je výborná variabilita, ne vždy je možné fotografovat objekt přímo a výklopná středová tyč je velmi vítaná. Podle mého názoru se i pro běžnou zrcadlovku s běžným objektivem nejedná o předimenzovaný stativ.  

 Jedná se o stativ vyrobený mimo jiné z lávy, resp. z čediče. Hmotností by tento materiál měl odpovídat carbonu, dalšími vlastnostmi by měl být lepší než carbon (lepší pohlcování vibrací, nezničitelný).

Specifikace:
Počet sekcí nohou: 4.
Velikost ve složeném stavu: 54cm.
Minimální výška: 22cm.
Max. výška: 164cm.
Hmotnost: 2,2kg.
Max. nosnost: 8kg.
Průměr nohy: 28mm
Výklopný středový sloupek: ano
Hroty: ano
Součástí balení je kvalitní pouzdro. 

Bližší specifikaci naleznete zde: http://www.fotofilter.cz/64-giottos-lava-stativ-mt-7360-max-8kg---akce/




Postřehy z praxe se stativem:


 Mechanismus vyklápění nohou je pouze vysunovací západka, která se opře o jeden ze tří zubů na těle stativu. Mechanicky velmi odolné a zřejmě nezničitelné, ale poměrně neohrabané na ovládání, rozložení nohu trvá docela dlouho (možná jde i o cvik). Trochu snad chybí nějaká pružina, která by ho stahovala a vracela do výchozí polohy, když se nohy skládají k sobě.
 Šroubovací mechanismus vysunování sekcí nohou drží dobře, ale opět je to zdlouhavější než systém zámků. Na druhou stranu nehrozí uvolnění spoje opotřebením. Díky podélnému profilu uvnitř tyčí se sekce nohou neotáčejí jedna v druhé.
 Nohy jsou zakončeny gumovými „baňkami“, ve kterých se skrývají masivní kovové hroty. Koncovky lze vyměnit i za jiné typy, např. talířovité do měkkého terénu.
 Výklopný mechanismus stativové tyče funguje velmi dobře. Po dotažení je to celé velmi stabilní
 V základní poloze je tyč velmi pevná, protože „krk“, kterým prochází, je docela dlouhý. Navíc se utahuje nejen šrouby stahujícími objímku, ale i nástavcem na spodní části tyče.
 Fotografování s tyčí v obrácené poloze je snadné, rychlé a ve spoustě situací k nezaplacení
 Pouzdro působí velmi solidně, je dobře polstrované, ale hmotnost stativu docela navýší
 Součástí stativu je jednoduchá „hlava“ (resp. šroub bez destičky), která se dá použít jako panoramovací a v kombinaci s výklopnou tyčí se dá dosáhnout mnoha poloh fotoaparátu, nicméně je to stále nouzové řešení. 


Porovnání s Vanguardem Alta 234:
Jedná se o zcela jinou kategorii, Vanguard Alta 234 je lehký stativ vhodný pro turistiku, ale svými vlastnostmi již vyhovující např. sestavě Pentax K20D + Sigma 70/2,8 macro, zdaleka ale není tak tuhý a pevný, má nižší nosnost, nemá vyměnitelnou hlavu, nemá výklopný středový sloupek, pouze možnost otočení hlavou dolů. Je celkově nižší, kratší, což znepříjemní dlouhodobější práci nutností se hrbit, ale má pozitivní vliv na pohlcení vibrací. Naopak tento Giottos nabízí zcela profesionální použití bytelnějšího stativu z lepších materiálů, variabilita středové tyče v kombinaci s tuhostí je vhodná pro makro i pro jakoukoliv jinou vážnější práci, dále nabízí možnost měnit hlavy. Pomalejší rozložení/složení. Vyšší hmotnost je relativní, ve srovnání s Vanguard Alta 234 je těžší a více se pronese, vzhledem k tuhosti a velikosti se ale stále jedná o velmi lehký stativ použitelný i do hor (když stan nese ten druhý). Při testu s miskou vody umístěnou na fotoaparátu oba stativy jevily subjektivně stejné výsledky. Názorně se ukázalo, jak je důležité používat dálkovou spoušť a předsklopení zrcátka – dotek rukou a klapnutí zrcátka jsou viditelně hlavním zdrojem vibrací stativu.

Závěr
Zkušenosti a dojmy se stativem Giottos LAVA MT 7360 se dají shrnout jako spokojenost a nadšení, vynaložená cena za pár měsíců už netrápí, ale spolehlivý stativ bude snad na celý život. Na fotografiích jsou patrné detaily stativu i použité hlavy. Viditelná je výborná variabilita, ne vždy je možné fotografovat objekt přímo a výklopná středová tyč je velmi vítaná. Podle mého názoru se i pro běžnou zrcadlovku s běžným objektivem nejedná o předimenzovaný stativ.  

 Sobotu se koná přátelský volejbalový turnaj v blízkosti Plzně, ryze amatérský. Musí být družstvo 3 muži a tři ženy. A já vás prosím a vyzývám – sháním ještě jednu ženu do týmu!!!


Máte někdo chuť si zahrát ? ... nebo zkuste někoho doporučit – budu vám vděčný!


Janek

Kdysi moje první písnička byla o zvláštním jevu, co jsem já i mnozí jiní zažíval na vandrech, když se šeřilo. Často, byl-li blízko poto, nastala chvíle, kdy jsme všichni zřetelně slyšeli nějaké hlasy, lidské, které vystupovaly z šumění potoka. Jasně jsme poznali mužské, po chvíli ženské...jen rozumnět nebylo. Opravdu zvláštní zážitek.

Teď po letech jsem fotil se stativem u vody. Obyčejný potok. Když se ale čas závěrky prodloužil, začala vystupovat z vodní hladiny stále více zřetelněji čísi tvář.

Mimochodem, na fotce bez ožezu je za ní ještě jedna vzdálenější tvář, nějakého starce. Tady je ale fotka oříznutá...:

Impresionismus je umělecký směr, který vznikl koncem 19. století. Byl reakcí na ateliérovou malbu, jeho cílem je malba v přírodě, kde se pokouší zachytit okamžitou atmosféru dané chvíle, neopakovatelné chvíle, okamžik duševního rozpoložení. Pojem impresionismus je odvozen od obrazu Clauda Moneta Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), který byl roku 1874 vystaven na výstavě nezávislých malířů v Paříži. Poprvé tento pojem (v hanlivém smyslu) použil kritik Louis Leroy, neboť obraz považoval za nedokončený.

První impresionisté programově odmítli hledat ideální krásu, ale naopak chtěli zachytit přirozenou krásu v jejich okolí a v danou chvíli. Podstatné bylo i to, že nemalovali v ateliéru, ale venku v přírodě, zejména na trampských akcích, což jim umožnilo pozorovat přírodu a pokoušet se zachytit hru stínů a slunečního světla.

Typické impresionistické obrazy se poznají podle toho, že jsou tvořeny krátkými tahy (resp. doteky) štětcem, s nemíchanou barvou (především zářivé a jasné barvy), čímž vznikl strukturní povrch, který je odlišuje od děl jejich předchůdců.

Ale já jsem prostě jen měl špatně nastavenej foťák. 

jestlipak uhodnete, co je tohle za tvorečka? Nápověda – leckterou romantickou chvilku dokáže udělat ještě romantičtější!

(A hádají hádači, né brouvědci!...ti pak maximálně nakonec)